Ehm...

Mezi Honzou Nedvědem a White Stripes je rozdíl jedné křehoučké bubenice. Přesto tahle dvojice dokáže znít jako ty nejpompéznější rockové kapely světa. Jack White obsluhuje kytary všech druhů, klavír a zpěv, zatímco jeho pokrevní sestřička Meg kromě bouchání do poklic vyluzuje tóny ze zvonů a xylofonu (a taky se rozhodně nestydí sem tam zapištět). Aby nedošlo k omylu, White Stripes vždy koncertují a nahrávají takříkajíc v reálném čase - to znamená žádné dotáčky, vrstvení nástrojů a podobně. V jakékoli písni zní současně vždy jen dva hudebníci.
Get Behind Me Satan je už pátá deska a představovala určitý zlom. Zatímco minulé Elephant mnoha lidem připomnělo, jak vzrušující může i v dnešní době být hard rock (Stripes si okamžitě vysloužili srovnání s Led Zeppelin), tohle album se k tvrdým kytarám téměř úplně otáčí zády a akcentuje bluesové a experimentální prvky. Na první poslech proto působí jako studená sprcha na očekávání dalších úžasných nářezů. Ale vytrvejte, nenechte se příliš rychle odradit. Jde totiž o skutečně půvabnou nahrávku, která si největší klenoty schovává pro trpělivější posluchače. Jediná prvoplánová "whitestripeovka" - úvodní singl Blue Orchid, vám musí stačit do doby, než se vnitřně naladíte na vlnu Get Behind Me Satan. Jakmile se tak stane, ocitnete se když ne v sedmém, tak určitě alespoň v šestém nebi.

8/10

The Denial Twist